\n'); focus(); } } // -->

Austrálie - část první



1. Úvod
2. Příjezd
3. Leigh Julian
4. Pink palace
5. Squateři
6. Melbourne + okolí
7. Škola
8. Práce
9. Jak jsem si rozbil tlamu
10. Tasmánie
11. Koncerty + Jak jsem jel na kole



1. ÚVOD

Austrálie…, protinožci, těžce z ruky, obrovská země, nejmenší kontinent, ale údaje o tomto světadílu si může najít každej sám (což bych doporučoval), nebo si snad někdo možná něco pamatuje ze školy. Samozřejmě se v první řadě každej ptá, proč jsem tam vůbec jel!? Asi to nevysvětlím, protože je po tom každýmu hovno, ale kdybych nejel, tak bych asi už konečně umřel. Vedlo mě k tomu naprostý znechucení mým vlastním dosavadním životem, marná a hlavně zbytečná práce, která mě jen devastovala, události a věci, který se furt dokolečka opakovaly a též v neposlední řadě totální absence smyslu čehokoliv. Potřeboval jsem utéct někam strašně daleko a konečně zkusit žít a ne jen se plazit sračkama. Nevím, jestli se to na 100% podařilo, ale utéct sám před sebou se mi nepovedlo. Ale jisté zlepšení mých trvale pesimistických nálad nastalo, to teda musím říct, že kurva jo. Celkově si to jaxi sedlo. V Austrálii jsem chtěl zůstat asi tak rok s tím, že bych se rád vydal na NOVÝ ZÉLAND, protože ta krajina tam je neuvěřitelná. Žel tento cíl jsem si nesplnil, ale zas na jednu stranu si říkám, že možná taky dobře. Dozvěděl jsem se od mnoha lidí, co jsem v Au poktal, že New Zeland jo, ale už to není to co třeba před 6 roky. Z NZ se stává další země, která drtí turisty, za všecko se platí nehorázný sumy a je tam už teď stejně draho jako třeba v Au. Další velice nepříjemnou věcí na NZ jsou Češi. Jsou všude a zavádějí typicky české způsoby, jako jsou krádeže, udávání se navzájem, nespolehlivost, polovičatá práce, atd. Takže jak jsem byl zvyklej z Au, že Čech znamená pro Australany hodnej, mírnej dobrej člověk, tak na NZ už to žel nefunguje a Čech tam znamená úplně něco jinýho, s čím si Kiwies jen tak něco nazačnou. Ale to jsou pouze informace, který jsem slyšel, tak třeba to tam zas tak strašný není. Vždycky se tam najdou místa, kde se dá jít měsíc a nepotkat ani nohu a to je podle mě to nejdůležitější. K pobytu delšímu než jen po dobu trvání turistických víz jsem potřeboval zaplatit školu a tak jsem tam taky chodil do škole. (Pak jsem 2x prodloužil víza, vždy na 3 měsice). Ubytování jsem zajištěno moc ani neměl, ale spoléhal jsem na lidi, se kterýma jsem byl v kontaktu už před tím a doufal jsem, že ug komunita mi pomůže, což se fakt i stalo.

Dále bych chtěl podotknout, že tohle čtení bude místama dost nudný, protože je toho moc, spoustu jste už toho četli a taky si myslím, že jen málokdo bude rozumnět všemu, co tady je napsaný. Ne každej zná skupiny a lidi, co znám já, je tady ji spousta anglických slov, tak to možná taky někdo nezvádne, ale občas to anglický slovo vystihuje věci líp, než český a taky to třeba občas nejde přeložit. Tak se snažte. Ale co bych doporučoval, tak nečíst to všecko na jeden zátah, hlavně deník, kterej je místama úplně o ničem, ale číst to po částech a taky k tomu mít mapu. Za nudné pasáže se omluvám, ale je jasné, že člověk nemohl být pořád "v akci" a taky si je třeba uvědomit, že já jsem byl téměř 9 měsíců sám a tak mi z toho občas "hrabalo…" Samozřejmě jsem se nevyhnul ani kvantu sprostých slov. Ti kdo už četli report z Pobaltí, ale musí uznat, že už jich je tady míň. Ale občas tam jsou a nejsou mírná, protože dostatečně přesně vylíčit mé občasné zoufalství či zklamání, bylo bez sprostých slov věc nemožná. Takže kurva sorry!!

Kdyby byly v něčem nejasnoti, tak za zeptání nic nedáte,ne? zbyněk.vintr@quick.cz



2. PŘÍLET

O příletu jsem vám mnohým už psal, takže to vezmu zkrátka. Na Silvestra jsem valil autobusem do Vídně, protože jsem měl odlet právě do tam 1.1.2004. Silvestra jsem měl strávit ve společnosti Ritze (v té době ještě kytara v DRESCHFLEGEL). Na autobusáku ve Vídni mě skutečně čekal a šli jsme k němu domů, kde jsme klechtali a čuměli na jeho šílený filmy a poslouchali MOTORHEAD. Ritz je pohodovej borec, takže žádnej stres. Po té jsme se přesunuli k jeho kámošům na barák a tam jsme dali pár piv,víno, atd. Vyčkali na půlnoc a vyrazili do ulic Vídně. Docela dobrý. Další naše zastávka byl jeden těžce punkovej klub, kam se lezlo oknem z ulice. Dveře byly zatlučený laťama a na nich vzkaz, že se leze sklepním okýnkem o kus dál. No byl to punk! Za oknem byla skluzavka a po ní se sjelo až do toho sklepa, kde byla pařba. Největší frajeři to skákali s rozběhem šipkou. Lidí tam byly mraky, pivo levný, DJ zalezlej pod strompem na zavěšené posteli a drtil věci z gramofonu. Převážně klasickej punk. Bylo to fakt výborný. Ritz se s tím vůbec nepáral (kdo by se taky šetřil na Silvestra? No já trochu jo, protože jsem byl celej jakejsi roztřesenej) a sázel do sebe všecko, co mu přišlo pod ruku. Navíc potkal nějakou svou lásku a tak mi bylo jasný, že dřív jak o 6 h ráno u něho doma nebudeme. No došli jsme asi kolem půl osmé, nebo sedmé. Ritz upadl do bezvědomí a za hodinu už jsme měli vstávat a jet na letiště. Ritze se mi podařilo vzbudit asi po půl hodině neuvěřitelnýho úsilí. Ale musím přiznat, že se zorientoval velice rychle a řekl mi, že tam ve stanovenou dobu (půl hodiny před odjezdem) nebudu! Ale vyrazili jsme. Ale Ritz nemohl najít letiště, tak jsme se museli ptát lidí, jak se tam vůbec dostaneme. Vlak na airport nám ujel, ale po uklidnění od jedné ženské, co jsme potkali a co letěla ve stejný čas do Indie, jsme si počkali na další. Ve vlaku nás chytil revizor. Jizdenky si 1.1. kupuje jen málokdo, tak jsem musel zaplatit pokutu. Ještě že jsem měl trochu eur, jinak bych asi fakt neodletěl. Na letišti jsem byl asi o něco víc jak půl hodinu později, než jsem měl být, ale dohromady se nic nestalo. Když jsem přišel na řadu, tak nastaly problémy. Prý je něco špatně s mýma vízama a že mám jít k další přepážce a tam si koupit elektronický víza. Tam mi ta baba řekla, že to nejde a že moje víza jsou neplatný a že si mám skočit na ambasádu pro nový, ale že dneska tam samozřejmě nejsou. No jak jsem se cítil, to si snad dokážete představit! Ale uprosil jsem tu ženskou, aby se ještě zeptala té své kolegyně, že já ty víza mám určitě platný. Tak teda jo a po dlouhých pokusech se to podařilo s tím, že v Sydney budu mít asi problémy s batohem… No kurva. Ale do letadla jsem se dostal a za 28 hodin (přestávka v MALAJSII - Kuala Lumpur, ze které jsem neviděl ani hovno, protože bylo strašně brzo ráno a mohli jsme zůstat jen na letišti) jsem byl v Sydney. Tam radosti pokračovaly!! Vylezu z letadla a nevím vůbec nic. No ale říkám si, že anglicky trošičku umím, tak se zeptám. Kurva no nenarazil jsem na imigrační úřednici!!? Doprdele, ta kráva mě podusila. Vypálila na mě tak 100 otázek, kterejm jsem vůbec nerozumněl a když jsem rozumněl, tak jsem vůbec nevěděl, jak na ně mám odpovědět! Byl jsem fakt v prdeli. Ale pak se slitovala a pustila mě. Batoh jsem pak jaxi našel a začal jsem hledat letadlo do Melbourne. Ani nevím jak, ale po shodě mnoha šťastných údálostí jsem v něm seděl a letěl. Tak teda Melbourne. Na airportu jsem opětovně bloudil, ale pak ke mně přijde jakási ženská a že jestli nejsem kámoš od Leigha? Jo, byla to jeho matka a přijela ještě se svou kamarádkou. A utrpení zvané autralská angličtina začalo!! Nic, vůbec nic jsem nerozumněl! Občas jsem jen tak kývnul, nebo když se mi zdálo, že bych už neměl kývat, tak jsem řekl, že ne. Strašný, strašný a to jsem ještě vůbec netušil, že nebudu rozumněl celý dlouhý měsice!! No ale byl jsem tam, kde jsem chtěl být. Ale v tu chvíli jsem si přál, ať jsem třeba v Japonsku na hoře Fuji, tam bych určitě rozumněl víc!!



3. LEIGH JULIAN

Jeden z lidí z Melbourne, který mi přislíbil pomoc byl Leigh, se kterým jsem vyměňoval věci (nahrávky) už docela dlouho. Říkal, že mi pomůže prvních pár dní. První divná věc na něm byla, že nepřijel pro mě na letiště. Druhá to, že hned jak jsem dojel, tak se ptal, co jsem mu z Čech dovezl a jestli mám pivo. A třetí, že ten panáček o sobě velice rád prohlašoval, že má rád obojí - ženský i chlapy. No tak to teda byla síla!!! Plechový trencle jsem nechal doma, ale musel jsem to risknout, haha. Jak jeho psaná angličtina snad ani není angličtinou, tak mluvená je kompletně jinej jazyk, který postrádá slova, ale jsou to jen jakýsi zvuky. Nerozumněl jsem ani hovno. Snad jen když jsme se bavili o kraválu, tak jsem se chytal, protože znalosti jsem měl na docela dobré úrovni, haha. Leigh bydlí s matkou a s jejím přítelem. Má svůj krcálek o rozměrech tak 4 x 3 m, kde není vůbec nic, jen postel a všude dokola desky, kazety, céda, ziny a prázdný plechovice od piva. Sbírka skutečně gigantická! Ale jinak blázen. Takovej skřet, věčně s vojenským kloboučkem na palici, na nohách tetování - jahody, sluníčka a další úplný hovadiny, na obou rukách tak 40 různých náramků a kroužků převážně v barvách duhy. Moc moc divnej člověk. Navíc Leigh strašný způsobem kalil. Před svým kamrlíkem měl lednicu narvanou škopkama, whiskou, vodkou a vínem. Tohle všechno do sebe od božího rána pral (strašně rád seděl na tom největším pařáku a říkal, že tak je to rychlejší) a to tak, že všecko dohromady. Například vodku s vínem jsem viděl pít poprvé v životě! Když se napral, tak začal být kurvevsky protivnej a mě bylo jasný, že se musím co nejrychlejí vypakovat, protože ten člověk je fakt blázen! Nicméně ten blázen mi strašně pomohl, protože se spojil se svým (jak on hrdě říkal - nejlepším) kámošem Markem Harveym (basa v ex WARSORE. Pro ty co neznají WARSORE tak jen snad dodám - kde žijete, že neznáte WARSORE?!!! Ale ne, WARSORE je asi největší australská grind core - neptejte se mě, co je to grind core, to už by bylo fakt moc!! - legenda a když říkám legenda, tak to tak fakt i myslím!!!) a ten Mark mi sehnal bezva kér poblíž města a to zadarmo. Leigh bydlel v části, která se jmenuje MEADOW HEIGHTS, což je podle mě tak 25 km od centra a dojet k němu domů je skutečně výlet jak prase. Napřed vlakem na konečnou - cca 50 min. a pak (když máte štěstí) autobusem asi 30 minut. Takže pro mě to bylo nemyslitelný, protože jen platit tu jízenku by mě zruinovalo za týden. Takže Leigh byl převelice divnej patron, ale skutečně mi pomohl, za což mu patří můj velký dík!!!



4. PINK PALACE

Takže po pár dnech v Austrálii jsem se pakoval do squatu na adrese 56 - 58 Eastment st., Northcore, 3070, Victoria, Australia. Má první návštěva byla docela dobrá. To jsem se tam byl jen tak zeptat, jestli bych tam teda chvilku mohl bydlet. Týpek se na mě podíval a řekl: "Jo, proč ne?" A dál si četl. Takže hned další den jsem se tam nasomroval. Ubytovací řád byl asi takovýhle: lehni si kam chceš, tady se nekrade, tak nemusíš mít strach. No tak jsem začal spávat přímo na zemi ve "vstupní hale." Pink Palace byl skutečně barák z růžovejch cihel a byla to bývalá pekárna. Tu James asi před 6 lety koupil od města a začal to předělávat k bydlení. Pomohli mu všichni jeho známí a asi za rok už to bylo vcelku slušně obyvatelný. Z historek vím, že ze začátku to byl skutečnej punk, kdy se do horních pater lezlo po laně a dolů po kladce jízdou přes celej squat. Barák to je obrovskej. Zdi posprejovaný různýma antimeat heslama. Dveře dvoje, ale jen jedny se používají a je v nich díra na poštu. Je tam taky zvonek, kterej ale dost často nefungoval, takže bušit a bušit, on to někdo nevydží a příjde otevřít. Za tohle bušení (neměl jsem nárok na klíče) mě někteří obyvatelé skutečně nenáviděli až do morku kostí. Hned po vstupu se ocitnete v hale tak 20 x 20 metrů. Nalevo je malý podium a nad ním jakási anarchistická vlajka a velký srdce. Po pravé straně je Tristanův krcálek, kde ale je všechno od tv až po nezbytný gramofon. Tristan a jeho milá byli z těch, co mi otvírali na moje bušení nejčastěji a tím pádem mě bezmezně "milovali." Za Tristanovým krcálkem je garáž, kde byla Philova motorka, pár kol a bordel všeho druhu. Garáž přechází ve zkušebnu, kde zkoušelo odhadem tak 8 skupin. Pokračováním zkušebny je cimra, kde se nachází též solidní bordel a hlavě několikery bicí. Nad těmito komnatamy přespávaly návštěvy - lidi, kteří tam byli jen na omezenou dobu. Lezlo se tam po žebříku a nedalo se tam chodit vzpřímeně, protože tam byl strašně nízkej strop. Nebylo tam ani světlo, takže furt tma jak v pytlu. No a úplně v rohu nad zkušebnou jsem po měsíci dostal fleka i já. Takže po žebříku nahoru, doleva a za zdí tvořenou starýma dveřma a papírama (občas tu zeď někdo svalil a tak jsem ji opětovně vztyčoval) jsem strávil mnoho bezesných nocí. Na zemi byla taková stará matrace a hned vedle něco jako postel, ale dost krátká, tak jsem radši spával na zemi, tada když jsem neměl spolunocležníky. Od haly mě dělila jen černá látka, která zaručovala skoro nulové soukromí. Ale pojďme dál po směru hodinových ručiček. Naproti vstupním dveřím byla Philova dílna, kde bylo skoro všecko, ale najít to, co se potřebovalo, zabralo někdy i pár hodin. Vedle dílny byl Yeapův bejvák. Ten měl dokonce dvě patra! Yeap si z Malajsie dovlekl i počítač, tak se tam měl docela dobře, až na to, že ze všech starousedlíků to měl nejblíž k hale, kde zuřily různý párty téměř denně, takže občas si trošku ztěžoval na bordel. Taky kutloch jen ze starých překližek a papírů, tak bylo vše slyšet. Chudák Yeap, když si tam začal vodit jednu dredatou punkerku, to jsem si mu pak musel občas ztěžovat, že zas celou noc poslouchal MEAT SHITS, hahaha. (Pochopí jen zasvěcení). Z haly dál podél Yeapova hnízda byla další strašná místnost, kde se daly najít neuvěřitelný věci. Věci převážně které se k ničemu nehodily. Taky tam byly pověšený jízdní kola. Většinou v dezolátním stavu. Napravo byl Jamesův apartment. Též dvě patra, též tv, též pc a mraky a mraky desek. Všude, úplně všude. Taky tam trůnil pytel trávy. Vedle Jamese měli největší a nejlepší pokoj Dave s Emmou. Toto už vypadalo jako normální obyvák se vším všudy a nikdy tam nebyl bordel. No…, ne tak brutání jak jinde. Vedle nich žil Phil, ale o tom pokoji nic moc nevím, protože jsem tam byl snad jen jednou. Tyhle příbytky byly čistě soukromýma věcma, takže jsem tam nechodil. Směrem do kuchyně vedly ještě schody nahoru, kde většinou spávaly skupiny, co u nás hrály. Tam jsem se byl podívat jen jednou. Peklo! Tma, nízkej strop a bordel. Skoro jak u mě, akorát, já jsem tam něměl tak brutální bordel. Kuchyň… Kapitola sama pro sebe. První věc, která vás hned praštila do očí byl nekontrolovatejnej brajgl. Stůl, tak 3 x 2 metry, na kterým bylo všecko. Ještě teď to vidím…, mraky a mraky špinavýho nádobí, krabice se zeleninou, starý zkažený zbytky jídla, bečky na lahváče, kýbl na organický zbytky, 2 ledničky narvaný striktně vege jídlem, prázdný flašky, plechovice, nože, sekera, občas spící punker, občas hořící oheň, plynovej vařič, trouba z dob Jamese Cooka, punkovej dřez a bordel, bordel, bordel a pavučiny a prach. Za 6 měsíců, co jsem tam žil, jsem se snažil asi 10x v kuchyni uklidit. Snad není třeba dodávat, že bezúspěšně. Na tu kuchyň nikdy nezapomenu. Only for extremists!!! Kuchyň sousedila s naším "obyvákem." Odělovala ho jen deka visící na hřebíkách, stará džíska s velkou nášivkou Sepultura - "schizophrenia" a občas nějaká překližka. Jednou se při jedné nekontrolovatelné pařbě stalo, že jeden pankáč se rozběhl v kuchyni po stole a proskočil tou provizorní zdí až do obýváku a spadl na lidi, co seděli na pohovce hned u kuchyně. Ale takových stories se tam odehrávalo skutečně moc a moc a on by stejně jen málokdo věřil, co se tam občas dělo. Věřil by třeba někdo tomu, že v kuchyni na stole plál otevřenej oheň a pankáči tam cosi pekli takovým způsobem, až jim chytli číra? Nicméně v obyváku bylo pořád plno. Byla tam televize, na které se občas při dobrém počasí daly naladit až 3 programy, byl tam kazeťák a byl tam gramofon. Všechny zdi byly pokreslený anarcho nápisama převážně ve španělštině. Okno se nikdy neumývalo, jen se na něho občas psaly vzkazy. Z rohu do rohu byl natáhlej špagát a na něm viselo tak 30 nálepek informující o October festu v Mnichově. Všecky zdi oblepený plakátama. Byly tam taky kolem maličkýho stolku 4 křesla. Na stolku bylo 24 hodin denně k nalezení bongo a pytel trávy pro hosty. Když se člověk opravdu snažil, tak mohl najít bong celý spousty. Ta cimra jima byla plná. Naproti oknu stála polica, kde bylo tak 200 prázdnejch plechovic od piva (taková sbírka), asi 400 lp (převážně disco hity 70. a 80. let), zajímavý knížky, různý atlasy světa, bible, desítky knih o zdravípovzbuzujících učincích trávy, různý zákony, komixy, omalovánky a další a další věci. Na zemi pak helmy, meče, řetazy, brusle, hračky, hovadiny, všecko!! Tady v této cimře jsem se fakt naseděl… No a to už pomalu jdeme zas do haly a po pravé straně vidíme hajzly. Skutečně punkové místnůstky. Dala se tam najít i sprcha, kde dokonce tekla i teplá voda. Ne vždy, ale občas tekla. Takže tak nějak vypadal Pink Palace. Dost často se tu dělávaly koncerty všeho druhu a moji spolubývající tu s oblibou dělaly i diskotéky, což bylo vždycky peklo, protože se pařilo až třeba někdy i do oběda dalšího dne. Jinak normální kalby byly tak ob den… Lidí se tu denně vystřídalo tak 20 - 30 a to nepočítám Jamsovi weed customers. Bylo zde furt veselo, furt něco hrálo, furt nějaká skupina zkoušela, furt tam posedávali lidi, furt o něčem kecali, hrál se footy, kriket, jezdilo je na skejtech, na kolech. Jo…



5. SQUATEŘI

O squaterech bych se měl vyjadřovat jen velice opatrně, protože ti lidi, ať byli jací chtěli, mě tam nechali žít skoro zadarmo, tak si určitě nezaslouží nějakou kritiku. Další věcí je, že má angličtina byla v začátcích naprosto tragická a zlepšovala se nej velice velice pomalu a jak každý ví, tak jakýkoliv vztah je jen otázkou komunikace a ta prostě mezi námi nebyla taková, jak si všichni přáli. Z toho vyplynula spousta nedorozumnění a tyto nedoruzumnění se posléze změnily skoro až v nevávist. Dále bych měl dodat, že ponorková nemoc je to, co u mě propuká strašlivě brzo a tak než abych se s nima dohadoval, tak jsem se jich raději stranil, protože jsem byl stejně jenom na návštěvě. Proto si asi pak mnozí mysleli, že je nemám rád a tak jsem je začal už těžce srat a proto mě vyhodili. Ale jak říkám, celej problém byl jazyk a možná že kdybych se víc snažil, tak by to vypadalo všecko jinak. Ale kdyby jsou jen kdyby a teď už je pozdě nad tím spekulovat. A taky moje extrémně samotářský sklony zůstaly naprosto nepochopeny. Takže James. Nejdůležitější osoba na baráku, stejně starej jako já, ale chudák už měl 8 letý děcko a to jak mi říkal, byl hlavní důvod, proč začal žít, tak jak žije a že jeho život se po tomto okamžiku naprosto sesypal a posral. S tímto člověkem jsme občas kecali i do 3 h do rána a ten jedinej mi aspoň trochu rozumněl a myslím, že se z nás stali vcelku kámoši. James účinkoval snad v 10 kapelách, z nichž nejznámější je asi DRUNKARD, kde vyřvával. Momentálně hraje v PISSCHRIST na basu a jestli ještě nerozpoustili SLAYA, tak ti tam. Jinak z jeho mamutí sbírky vhs jsem ho viděl hrát na bicí, kytaru, valchu, na všechno. Je také autorem noise projektu STENCH OF WOOD. Dále má monstrózní sbírky lps a eps. V životě jsem neviděl tolik parádních věcí na vinylech. Všecko na co si vzpomenete od punku až po grind core. Mraky bootlegů Napalm Death nebo Carcass. Ale jeho největší hobby bylo hulení trávy. S bongem u držky usínal i vstával. Vyhulil toho za den skutečně qanta a občas taky nedělal nic jinýho jen seděl v obyváku, čuměl na bednu nebo na video a hulil a hulil. A protože trávu i prodával, tak jí měl pořád dost a taky nebyl nikdy sám, protože s drtivou většinou jeho zákazníků poseděl a zapálil. James byl skutečně v pohodě. Tristan ten hraje v SCHIFOSI na kytaru a je to něco jako Tragedy. Opět stejnej věk jako já, původem z Tasmánie. Docela inteligentní se smyslem pro humor. Ale nebyl to takovej špinavec, jako ostatní. Nějak se tam ani moc nehodil. Bavili jsme se spolu jen minimálně… Nejdelší náš hovor se týkal toho, abych se konečně zvedl a vypadl do prdele. Ale jinak docela v pohodě. Phil je 50 letej zjev. Dlouhatánský bílý fousy, holá palice, naprosto šílenej pohled a strašnej blázen a cholerik. S Jamesem největší kápo, ale toho člověka jsem neměl moc rád a on mě taky ne. Často, když si myslel, že ho neslyším, tak mi nadával dost nevybíravým způsobem, ale sral jsem na něho. Phil se rád potuloval po Victorii na kurevským biku. Pěkná mašina. Jinak Phil občas dělal dj na různých diskotékách, kde pouštěl převážně disco hity 70. a 80. let. Za to jsem ho skutečně neobdivoval. Phil měl dva haranty, kteří byli neuvěřitelně drzí a ty malý svině jsem nesnášel. Jinak se vcelku dal, ale nikdo nikdy nevěděl, co udělá v příští vteřině. Yeap. Panáček z malajských MASS SEPARATION, momentálně i PISSCHRIST a ABC WEAPONS. Vždy kytara nebo řev. Yeap je dobrej kousek. Sice takovej punk manekýn, kterej bez číra neudělal ani krok, ale jinak borec. Studoval na jakési univerzitě nějakou počítačovou grafiku a co jsem měl možnost vidět jeho výtvory, tak skutečně paráda. Udělal dokonce i videoklip k NASUM. Skutečněj expert. Taky to byl jeden jediný člověk, kterej měl skutečně rád grind core a tak jsme si dost přizvukovali. Jinak člověk věčně bez peněz, protože na rozdíl od ostatních, on neměl australský občanství, tak ho sponzorovali rodiče. Docela bych se vsadil, že Yeap se brzo ožení za svou melbourneskou přítelkyni a mám takovej pocit, že v tom australský občanství bude hrát ne zcela zanedbatelnou roli. Anglicky uměl perfektně, protože s roční přestávkou tam s nima žil asi 4 roky. Ale jinak věčně nešťastnej chlapík, kterýmu všichni ubližovali a kterýho furt něco bolelo. Yeap je dobrej kolík. Dave a Emma. Dave hrál v legendárních (aspoň teda v Melbourne) FAR LEFT LIMIT na kytaru a na stejný dřevo vrzá teď i v PISSCHRIST. Jinak s Emmou mají taky skupinu, kde Emma trápí škopky. Emma mlátí i v THE EXECUTION. Ti dva byli lidi, který bylo docela těžký spatřit a když se to podařilo, tak jedině spolu. Ti dva byli spolu tak 20 hodin denně. Oba dva taky jako jediní pracovali. Emma snad dokonce byla kdysi v Čechách a tak jsme se vcelku bavili. S Davem jsem se bavil jen málo a to jen když potřeboval s něčím pomoct. Ale ti dva byli dobří a nic proti mě neměli. No a to jsou asi všichni, co v Pink Palace žili trvale. Všichni vegani a tak jsem musel být taky. Všecko sociálky, kteří ovšem z podpory dokázali našetřit na 2 měsíční dovolenou po USA, Kanadě a Mexiku - Tristan, nebo jihovýchodní Asii - James. Všichni tvořili jakousi komunitu a všichni se měli vcelku rádi, i když dokázali toho druhýho taky pěkně pomluvit! Ale kdo všechno bydlel v Pink Palace za toho půl roku, co jsem tam byl, to fakt není v mých silách popsat. Drahnou dobu tam byli dva týpci z Finska a Němec. Často tam pobývali i lidi ze Sydney, což byli ti největší pankáči co jsem kdy viděl. Skutečně kouzelní!! Dále přidružené družky a hlavně se Sarah (Tristanova) jsem vycházel tak špatně, že se to snad ani nedá nazvat vycházením. Na Pink Palace spal prostě každej kdo chtěl, skvělý místo!!! Lidi z Pink Palace mi dost pomohli a rád bych jim za to poděkoval. I když jsme nevycházeli nejlíp, tak jsem rád, že jsem je poznal a doufám, že budu mít tu příležitost je ještě někdy potkat a oplatit jim pomoc.



6. MELBOURNE A OKOLÍ

Melbourne je druhé největší město v Austrálii a žije tam snad 4.5 milionů lidí. Takže by se mohlo zdá, že je to velkoměsto. Ale věřte nebo ne, opak je pravdou. Když mi bylo řečeno, že poslední autobus do Meadow Heights jede po půl sedmé večer a pak už nic a o sobotách úplný hovno, tak jsem si připadal jak doma v Krásensku. Neuvěřitelný!! Ale je třeba si uvědomit, že bez vlastního auta je život v Austrálii takřka nemožný. Tak nějak se počítá s tím, že každej to auto má. A bez problémů se dá koupit vehikl za 100 AUD a vydrží vám rok nebo i dýl. Takže každej má minimálně jedno auto. Jinak Melbourne je skutečně mnoho vesnic pospojovaných k sobě. Centrum tvoří pár ulic a o jeho směšné velikosti svědčí to, že trmvaj (zdarma) ho objede tak zhruba za 25 minut. Centrum je též jediný místo v Melbourne, kde se dají najít i mrakodrapy. Ale jejich tam jen pár, ale výhoda je, že jsou vidět odevšad a tak když se ztratíte, tak stačí vylézt na kopec a hned uvidíte světýlko (z mrakodrapů). V centru žádní místní lidi nebydlí, jsou tam jen obchody, banky, hotely, bacpackery a prostě všecky ty sračky, co ve centrech bývají. V domech v centru bydlí akorát bohatí skudenti z Koree a Japonska. V jednom takovém apartmenu jsem jednou byl, když moje nevinná spolužačka z Koree dělala u nich party. Skutečně hrozný, měl jsem strach se nalít, abych případně nic nerozbil, něco neušpinil, atd. Mám takovej pocit, že za ty 3 pokoje, co tam měly, tak platily kolem 1000 AUD na 14 dní, ale je taky možný, že to byla cifra za týden, fakt už si nevzpomínám. Ale peklo co? Tohle si prostě mohli dovolit jen bohatí studentíci. Jinak se v centru nacházel i jeden převelice důležitý bod a to knihovna. V knihovně jsem byl mockrát (chcát) a z vyprávění vím, že jsou tam miliony a miliony knížek. Ale před knihovou byl pěknej park, kde se dalo nalívat vínem, nebo škopkama. Bylo to blízko školy, bylo to blízko do kšeftu pro tekutiny, jak říkám dobrý místo. Zavedli jsme s Martinem takovou tradici a každou středu jsme tam sedávali. A jelikož jsme byli poctiví a skutečně tam byli každou středu, tak si toho všimli i ostatní studenti a začali nás tam navštěvovat. Hlavně Korejci by sami od sebe nikdy nekoupili víno a nesedli si před knihovnu a neriskovali problémy s policajtama (konzumace alkoholu na veřejnosti je trestná), ale když vidí někoho známýho, tak se rádi přidají, ale kdyby došlo na problémy, tak okamžitě přestávají umět anglicky, neznají nikoho a nic! My jsme z nich měli s Martinem prdel, protože mentalita hlavně Korejců je diametrálně rozdílná od prohnilé ničím neomezené mentality evropské. No sranda, hlavně když se nalili… Centrum je též tvořeno monžstvím putyk a barů, kam normální sociálka nemůže jít, protože točený pivo je tam strašně drahý. Třetinka tak od 2.8 AUD až po 6 a víc AUD. Ale exsistují tzv. happy hours (šťastné hodiny), kdy je pivo od určité hodiny se slevou a tak je dobrý si vypracovat plán, kdy, kde a za kolik. Ale v tomto byla nejlepší putyka zvaná pouze PUBLIC BAR, kde bylo každý pondělí pivo za 1 AUD (kýbl obsahující 5 škopků za 4.5 AUD). Netřeba dodávat, že každý pondělí tam seděli všichni Češi, kteří nepracovali a taky pár neortodoxních Japonců. Narváno úplně příšerně a ke konci bylo možné shlédnout klasické obrazy, které se vždy objevují po nemírné konzumaci odporného piva zalevno. Ale já jsem tam chodil vždy, kdy jsem měl volno, protože lepší nějaký pivo, než žádný. Problém spočíval i v tom, že já jsem jezdil na kole a tak doprava na barák, to bylo skutečný dobrodružství a hlavně ze začáku jsem se vždycky divil, že jsem si nerozmlátil hubu. (Ale tahle atrakce na mě čekala v záloze, jak se pak ukázalo). Ale pak už jsem jezdil bez problémů, až se lidi divili. Public Bar byl dobrý místo a vžycky v úterý ve škole se dalo pěkně poznat, kdo byl včera kalit. Japonci bývali nalití ještě druhou hodinu, když se jim tada podařilo vstát. Ale chtěl jsem psát o Melbourne. To město je skutečně kurevsky roztáhlý!! Jen z centra k nám na barák, kterej se dá říct, že byl velice blízko centra, to bylo půl hodiny na kole a nebo půl hodiny tramvají. Když jsem jel jednou navštívit Marka Harveyho, tak jsem jel od nás z baráku snad 2 a půl hodiny, než jsem tam dojel. Bylo to přes 30 km, takže kdybych to zjednodušil, tak průměr samotnýho Melbourne měl hrubo přes 60 km. Takže je jasný, že ani to kolo nebyl nejideálnější dopr. prostředek, ale mě stačil. Jo to svoje kole, jsem koupil na doporuční squaterů od (něco jako) Armády spásy. Stálo mě 40 AUD, mělo přehazovačku, dobrý brzdy, dostal jsem k tomu i helmu (v Au povinnost) a půl metra solidního řetazu na přivázání. To kolo vypadalo strašně, ale všichni mi ho záviděli a bylo spolehlivý (i když jsem píchnul snad 20x). Však mě dovezlo i do Port Sea, což bylo 100 km tam a 100 km zpátky, však to se ještě dočtete. Veřejná doprava je v Melbourne docela hustá, i když do těch posledních prdelí se v noci dostává docela složitě. Dá se jezdit vlakama, šalinama (tady bych podotkl, že tramvajový linky jsou občas krutě dlouhý. Co já jsem viděl zastávku s nějvětším pořadovým číslem od centra, tak to bylo 142!!!) a autobusama. Autobusem jsem nidky v Melbourne nejel. Nejlevnější jízdenka na jedno pásmo stojí 3 AUD, což je zhola nemožná pokaždé kupovat. No a tak jsem šalinama jezdíval z 98% na černo. (Ty zbylý procenta jsou tvořeny nepochopitelným strachem, který hraničil až se schozofrenií…, prostě jsem krutě vyměkl a ten lístek si koupil. Samozřejmě zbytečně!!). Tohle bylo skutečný dobrodružství, protože revizoři tam chodí skoro furt. Ale v Au je výhoda, že ti holomci mají na sobě takový nenápadný uniformy, tak se dají poznat. Ale je to skutečně o nervy, protože občas ty svině nastupovaly až úplně poslední, když se vynořily zpoza rohu. Nebo měly ve zvyku nastupovat všema 4 dveřma a to jste byli pak úplně v řiti! Pokuta byla ze začátku 100 AUD, ale pak se to změnilo na 500 AUD a to už vyžadovalo skutečně kurva pevný nervy a taky trénovaný rychlý nohy. Revizorům jsem utíkal každý týden tak jednou. Někdy jsem skutečně natvrdo zdrhal, někdy jsem stačil vyskočit, to když jsem je zahlídl, jak nastupujou. Ale tohle dobrodružství jsem neabsolvoval sám a když jsem zdrhal, tak nikdy sám, vždycky mě nějací Ozíci podpořili. Melbourne je plný parků a všude se válí lidi, převážně studenti, kteří vypadají, že studují, ale většinou jen tak čumí do blba, protože jsou vyhulení… Přes Melbourne teče řeka, která se jmenuje YARRA. Kolem ní je spousta míst, kde se pořádají barbeque (bbq), což je pečení masa na roštu. Tyhle rošty jsou zadarmo, aspoň teda většinou. Během cest jsem narazil na spoustu míst, kde se za to platilo, ale v Melbourne to bylo zadarmo. Nejslavnější čtvrtí v Melbourne je St. Kilda. Tam je spousta klubů a podobných pičovin, já jsem tam párkrát byl, ale jen tak vočumovat, protože platit za to, abych mohl jít do hospody (což je v Au celkem populární nesmysl), to teda nikdy! Z obrovské rozlohy pramení taky ukrutný množství ulic a uliček. No a jelikož jsou Australani zdechlí jak vši vymýšlet nový názvy, tak jich používájí jen pár a pořád je opakují. Tak např. v Melbourne je tak 30 ulic Victoria. Je to o nervy něco hledat. Vždycky je třeba vědět, v jaké čtvrti ta hledaná ulice je, jinak jste bez šance. Většina ulic je do pravýho úhla. Jinak v Melbourne dohromady nic není. Fakt je to díra jak sviňa. Na rozdíl do Sydney, kde se dá sem tam něco vidět, je to ubohost. Ale tohle kdyby slyšel nějakej Melbourňan, tak mi dá hned bez váhání do držky, protože mezi těmito dvěma městy panuje jistá řevnivost a snad i občas nenávist. Lidi ze Sydney o Melbourňanech říkají, že jsou to vidláci a M. o Sydňanech, že jsou to namyšlení kokoti. No je to asi jako všude, kde se prostě už jen ze zásady nemají rádi lidi z hlavních měst. U nás na baráku bylo slovo Sydney zakázaný. A když se někdo přesto zapomněl a to slovo řekl, tak se ozvalo okamžitě minimálně 5 hlasů, kteří začaly na Sydney hrubě nadávat. Okolí Melbourne je podobný jako Melbourne, takže kde nic tu nic. Dolů na jih je Portsea, Frankstone a jelikož jsem tam byl na kole (více info dále), tak můžu řict, že kolem pobřeží se to fakt dá a myslím, že je tam vcelku hezký. Na sever do Melbourne je pár hor a lidi, co tam byli, tak mi říkali, že docela pěkný. Na východě Victorie jsem vůbec nebyl a ani mi nikdo neříkal, že by tam něco bylo. No a na západ po silnici směrem na Adelaide je jedna z velkých autralských atrakcí a to GREAT OCEAN ROAD. Je to asi jediný místo ve státě Victoria, kam jezdí docela dost lidí. No já jsem tam byl a moc se mi to líbilo, ale hlavně lidi ze Sydney, co už něco viděli, např. BLUE MOUNTAINS, tak z toho byli vyloženě zklamaní. GREAT OCEAN ROAD je cesta kolem pobřeží a je možný tam zahlídnout skutečně parádní přírodní úkazy, moře udělalo za těch milion let z pobřeží skutečné veledílo. Za všecky krásy bych jmenoval LONDON BRIDGE, kde moře prorazilo ve skále tunel a tak to vypadá jak most. 12 APOŠTOLŮ, to je taky dost dobrý. 12 samostatných skal. Já nevím, mně se tam docela líbilo, ale bylo to asi i proto, že jsem jel s dobrejma lidma (Češka, Polák a 2 Korejky), tak byla docela prdel. Tam jsem se taky málem utopil, protože jsme museli vlézt do moře, ale byly tam úplně obrovský vlny. No dělal jsem blbosti a plaval docela daleko od břehu a pak jsem zjistil, že je tam takovej proud, že se nemůžu dostat nazpět. Málem jsem vypustil dušu, ale nakonec jsem to prorazil. Zpáteční proudy byly tak silný, že podrážely nohy. Ale jinak dobrý. Měli jsme i bodyboard, ale bylo to o držku, protože ta vlna vás chytla, zmuchlala a vyflusla daleko na písek. Podřenej jsem byl jak malý děcko. Takže GREAT OCEAN ROAD dobrý, ale všude jinde v Au se dá vidět mnohem víc.



7. ŠKOLA

Do školy jsem chodit musel. Protože zaplatit si školu, byl jedinej způsob, jak v Au zůstat dýl než jen na turistický víza. Bohužel do té školy se muselo chodit a držet docházku nad 80%, jinak měla škola za povinnost hlásit tuto nedocházku na imigrační a mohl vás čekat i deport, když jste na tu školu srali a nechodili tam. Můj ústav se jmenoval CAMBRIDGE INTERNATIONAL COLLEGE a byl v centru města. Malá škola o pár třídách a pár učitelích a o obrovských kvantech Japonců, Korejců a Poláků. Vstupní roztřídění žáků do různých stupňů probíhalo nějakým testem, pohovorem a psaným projevem. Na test jsem kašlal, na pohovoru jsem moc nerozumněl, ale můj oblíbený psaný projev jsem pojal po svým a to mě stálo to, že jsem byl zařazen do toho nejvyššího stupně. Měl to být dopis kamarádovi, no a těch jsem napsal už před tím skutečný kvanta a i v angličtině, tak jsem ze sebe vydal maximum. Psal jsem kamarádovi, jestli už jeho bráchu propustili z lochu, jestli jeho matka furt chlastá, že už to bude rok, co se jeho fort oběsil a jestli se s přítelkyní po loňském potratu stále pokouší o děcko. No napsal jsem tam všecky hovadiny, co mě napadly a pak jsem za to pykal. Týden jsem v té třídě skoro nerozumněl a pořád se ptal, co já tam dělám, když jsem tak o 2 stupně horší než zbytek. Ale prý to půjde. No pak to jaxi šlo… No a pak to šlo až tak, že jsem si začal ze všech dělat srandu a hlavně nevinné Korejky mě za to rády neměly, ale sranda byla. Ze začátku jsme měli dobré učitele a bylo nás ve třídě pár. To jsem se občas do škole i těšil, protože hlavně učtel Mark z Anglie nás učil takový fráze, jako "chcát proti větru" a pořád jsme kydali o věcech, kterým nevinné Korejky vůbec nerozumněly a když jim to jejich překladače vyflusly, tak zčervenaly, až jsem se musel smát. Jeden celej den jsme s Markem probírali jen sprostý slova. To jsem se nasmál tak, že mi tekly slzy. Přesné rozdíly mezi SLUT, BITCH, WHORE. Kdo je to WANKER, co to znamená POO POO, americký slang, autralský, atd. Za největší pecku považuji frázi - I HAVE A TURTLE HEAD. Ze začátku to nikdo nechápal, ale já jsem začínal tušit. Když to Mark začal objasňovat, tak jsem se málem posral smíchem. Začal předvádět želvu (TURTLE), jak vystrkuje hlavu (HEAD) z pod krunýře. Hahahahahahaha, jo, je doufám už jasný že frázi I HAVE A TURTLE HEAD můžete použít, když chcete říct, že se vám chce opravdu kurevsky srat!!!! Ten den jsme už nebyli schopní ničeho… Tahle pohoda trvala asi 3 měsíce, ale pak se vystřídali učitelé a bylo po srandě. No já jsem furt dělal psí kusy a každej den jsem si vyhlídl jednu Korejku nebo Japonku a z té jsem si dělal celej den srandu. Ne žádnou brutální, ale jim pak po 2 hodinách poslouchání mých hovadin stačilo jen se na mě podívat a nebyli schopní už dál mluvit psát, atd. Měl jsem to rád, protože ve škole byla hrozná nuda. Kdybych pilně studoval a hlavně dělal domácí úkoly, tak bych asi dostal certifikát, se kterým bych pak mohl teoreticky někde machrovat, ale jelikož jsem úlohy nepsal, z učitelek jsem měl srandu, tak jsem ten certifikát nedostal. Netřeba dodávat, že všichni moji asijští spolužáci ten papír dostali. Ale anglicky byste si s nima moc nepokecali… Nespravedlnost. Škola mi v angličtině moc nepomohla. Sice se usadily některý časy, se kterejma jsem vždycky bojoval, ale jinak nic moc. Ale aspoň tam byl internet zadarmo, který jsem zneužíval ještě 2 měsíce, což jsem školu skončil. Taky tam byl ze začátku stolní tenis a to byly kurva mače, protože Číňani to uměli jak sviňa a tak jsme měli my - Evropani - občas co dělat, abychom jim nakopali řitě. Takže škola v Au jo, ale ne ta na kterou jsem chodil. Fakt stojí za to vybrat školu pořádnou, pokud se teda chcete něco naučit.



8. PRÁCE

Práce je všude na světě stejná. Dělá se proto, aby lidi nechcípli hladem, aby vydělali prachy na chlast nebo na věci, který je baví, většinou lidi svou práci nenávidí, ale z pohádek vím, že existují lidi, kteří do práce chodí dobrovolně a legendy se zmiňují i o lidech, které práce baví. Ale tahle informace je neověřená a spadá jen do oblasti čistě teoretických dohadů a já osobně nejsem zas až tak naivní, abych tomu věřil. Jistá je jen jedna věc. Existuje jen strašně málo druhů práce, které by měly aspoň minimální smysl. (Ale to vyplývá z toho, že celej svět stojí za hovno, hahahaha). Takže i já, kterej všechno tohle ví, jsem musel chodit do práce a to již z výše uvedeného důvodu a to jest, možnost zajití hladem. I když ve velkých městech se při dobré znalosti dá přežít věky a to nemusíte ani dostávat podporu od vlády. Ale to je už opravdovej punk. Ale někdy to určitě opět zkusím, jak žít úplně bez ničeho… Ale zpět k práci. Mně trvalo 2 - 3 týdny než jsem prácu našel a to jsem obcházel všecky možný putyky a ptal se. Krutě se mi nedařilo a bylo to hlavně kvůli mé tragické angličtině. Spolužáci z Čech mi taky nepomohli. Vůbec jsem si všiml jedné divné věci. Češi, kteří pracovali, tak vyloženě nechtěli pomoct. Byl to takovej ten postoj, že kurva já jsem se taky snažil a taky mi nikdo nepomohl, tak proč já bych pomáhal? I když to třeba nebyla pravda, že hledali a snažili se, občas narazili na práci po 2 dnech v Au a bylo to. Ale to je prostě česká vlastnost. (Samozřejmě čest vyjímkám!). Takže mě nakonec pomohli Poláci. Týpek z Polskýho Těšína, kterej shání prácu pro polský studenty, se se mnou začal bavit česky a hned další den mi řekl, ať jedu tam a tam a ať se tam zeptám. Hned mě vzali a bylo to dokonce docela blízko mýho squatu. Pohoda. Otročina v kuchyni, 4x týdně, asi 5 hodin za den, hodina/10 AUD. Od nádobí, přes chystání salátů, brambory, cibula, no kunda pro všechno a poslední blbec. Ze začátku mi to ani nevadilo, dostal jsem nažrat, kuchaři na mě byli vcelku hodní, šéf v pohodě. Ale pak jednomu kuchařovi luplo v kebuli a začal mě každej den buzerovat. Toho hajzla jsem postupem času začal krutě nenávidět a pomaličku jsem mu začal nadávat. Napřed česky, ale ke konci už i anglicky a vůbec jsem se s tím nesral. No a navíc se jeden ze šéfů zbláznil a začal buzerovat úplně všechny, i kuchaře. Takže ti si pak vylívali zlost na mě. Bylo to hrozný, ale ještě se to dalo vydržet. Pak jsem skončil školu a našel si i druhou prácu v hospodě asi o půl kilometru dál. Takže jeden týden jsem měl práce dvě. To byla pohoda. Prachy jsem nutně potřeboval, protože se blížil datum, kdy mi měly vypršet víza a pořád mi chybělo asi 1000 AUD. No ale co se nestalo. Když se ty svině v mé první práci dozvěděly, že dělám ještě jinde, tak mě z hodiny na hodinu vyhodili. Prostě mi řekli, ať vypadnu. Žádný důvody, vysvětlení. Nasrali mě kurevsky, ale udržel jsem se, protože jsem chtěl dostat aspoň prachy za minulej týden, což se pak i stalo. Takže jsem dělal zas jen v jedné práci, tu samou otročinu, ale mezi o moc lepšíma lidma. Ty prachy na vízum jsem nakonec jaxi splašil. Jinak práce v Au je fakt dost. Sice občas potřebujete štěstí, ale jde to. Ale keci agentury, že prácu si tam najde úplně každej, jsou těžkej blud. Když neumíte vůbec nic anglicky, tak vás nevezmou vůbec nikam, na to bacha. Ale když už rozumíte, můžete dělat pingle (docela dobrý prachy), umývat hajzle (znal jsem lidi - studenty - kteří to dělali 2 roky, a nemohli si to vynachválit. Ale upřímně řečeno, byli to blázni!), uklízet kanceláře a další a další posraný práce. Většinou se dělá načerno, takže nepotřebujete pracovní víza. S prácou je to v Au dobrý, ale nespoléhejte se na to, že vám pomůžou Češi. Ne v Melbourne…



9. JAK JSEM SI ROZBIL TLAMU

Jízda na kole po Melbourne bylo každodenní dobrodružství. Opačný strany, opačný odbočování, opačný všechno, šaliny, náklaďáky, auta, autobusy, no jak všude jinde v městě. Já jsem si od samého začátku, kdy jsem začal jezdit na kole, koledoval o nějakej průser. Protože se mi občas nechtělo brzdil na oranžovou (která vždycky svítila docela dlouho) a tak jsem se občas ocitl v prostředku obrovské křižovatky a neměl jsem už kam uhnout, protože se kolony rozjely. Ale všechno zatím vycházelo. Nevarovalo mě ani to, když si kámoš Martin rozbil hubu, když odbočoval a vjel do šalinové koleje. Já jsem měl pořád štěstí. I když pondělní noční návraty z public baru hraničily se zázraky. Pak jsem si začal všímat největšího nebezpečí pro cyklisty a to zaparkovaných aut a bezvarování se otevírajících dveří. Snad 10x jsem vždycky jen tak tak zabrzdil, nebo si přinejhorším obrazil ruku, či prsty, když jsem napálil do otevřených dveří. Tohle všecko mě mělo varovat a měl jsem si dávat pozor. No pak jednoho rána, po dni proseděném před knihovnou, jsem zaspal do škole. Ale dalo se to ještě stihnout. Skočil jsem na kolo a jel jsem, co to dalo. Auta zprava a ještě navíc šalina, místo tak akorát na kolo. Ani jsem nebrzdil a že to zvládnu. Těsně kolem zaparkovaných aut a v tom panáček otevřel dveře. Ani jsem se nepokusil brzdit. Napálil jsem do těch dveří v pekelné rychlosti a letěl jsem jak pták. Přístání stálo za to, i když s odstupem času musím říct, že jsem měl neuvěřitelný štěstí. Jak jsem letěl tak se mi batoh svezl na břicho, odletěli brýle a já jsem spadl na ten batoh a jediný, co to šeredně odskákalo, tak byl můj překrásný xicht. Jebl jsem o asfalt a drhl, než jsem se zastavil. Chvilku jsem rozjímal, jestli už jsem konečně chcípl, nebo bude utrpení i nadále pokračovat a když jsem zjistil, že i nadále žiju, tak jsem začal zjišťovat, co mi vlastně všecko je. Trochu podřený ruky, trochu nohy, brýle celý, jen podřený skla, kolo v pojízdném stavu, ale ten xicht!!! Čelo, frňák, pod frňákem, oba rty a brada. Krve a krve a krve. Nic moc jsem neviděl. No panáček, co tak pěkně otevřel dveře, aniž by se podíval, jestli za ním nikdo nejede, ujel, no a tak jsem se pomalu vydal zpět na barák. Z dorasovanýho xichtu furt tekla krev a lidi se ode mě odvraceli, jak od zrůdy. Škoda, že mě nikdo nevyfotil!!! Na baráku se pár tvrdým hochům ulice udělalo značně zle, když mě viděli a odkráčeli na hajzl. Já jsem se trochu umyl a nedalo se nic dělat než jít spat a čekat, až to přestane téct. Asi po 2 hodinách, jsem se na to šel podívat. Krev už netekla, ale pěkně zaschla. A jak jsem ležel na zádech, tak to vytvořilo parádní malby. Zaschlý potoky krve, začínající ve středu xichtu a tečící na obě dvě strany do boku. Takový čtyři krvavý čárance přes xicht. Paráda. Horší, že jsem nemohl vůbec mluvit, protože oba rty byly v dezolátní stavu. Asi týden mi trvalo, než jsem začal mluvit a pořádně jest. Tady tento úraz na kole je asi nepopulárnější. Říkal mi o tom Tony (RAMBO) z USA, že to samý se mu stalo u nich asi před 2 roky. No a ten samej úraz se stal asi o 14 dní později jednomu mýmu kámošovi spolužákovi z Polska. Ale ten to odesral víc, žebra, ruka, klíční kost… Na kole jsem pak ještě párkrát vysekal, ale nikdy to nebylo tak tragický, jak to tehdy! Ale to kolo všecky tyhle pády přežilo. Nejlepší kolo, co jsem kdy měl!!!



10. TASMÁNIE

Co říct o Tasmánii? Tuhle část jsem oddaloval a oddaloval, protože jsem vůbec nevěděl, co o tom napsat, protože to byl natolik silný zážitek, že se to prostě popsat ani snad nedá. Navíc je to už půl roku, co jsem tam byl a tak přesně nevím, co jsme tam celejch těch 9 dní dělali. Ale hlavní důvod, proč jsme tam jeli, byl tzv. OVERLAND TRACK, což je walking track (pěší vycházka) asi na 80 km v naprosté pustině, kde není ani živáčka, jen a jen dechberoucí příroda. Zkusím to vzít stručně. Už přípravy na tento pochod byly veliké a začali jsme to plánovat snad 2 měsíce předem. V den D jsem narval batoh a zjistil jsem, že ho nemůžu utáhnout. Mohl se blížit tak ke 30 kg. Museli jsme táhnout žrádlo na 7 dní + já navíc stan. Když jsem došel k Martinovi, tak mi řekl, jestli jsem se neposral, že s tak těžkým batohem po nemůžu nikdy ujít. Tak jsem vyházel pár vinylů (arabské chleby), ale to moc nepomohlo. Ale co už se dá dělat? Na Tasmánii jsme jeli lodí z Melbourne. Plavba v pohodě asi 10 hodin, ale už v polovině cesty začalo pršet a to vydrželo celých 6 dní na tracku. V Devonportu jsme naskočili na autobus, kterej nás dovezl CRADLE VALLEY odkud se vycházka začínala. Od rangera jsme se dozvěděli, že tu trasu, kterou se chystáme zvládnout, v žádným případě nestihneme za plánovaných 7 dní, protože nahoře jsou strašný podmínky a že je to tam vyloženě o rypák, protože jsou tam qanta sněhu, pořád prší, nebo padá sníh. No ale pak řekl, že jestli budeme mít štěstí tak to zvládneme. Urychleně jsme vyrazili a hned na prvním kopcu jsme narazili na sníh. Pořád pršelo. Ale na začátku tojsme byli ještě plni síly a optimismu. Na pláních ale navíc začal foukat krutej vichr a nemohli jsme najít správnou cestu, takže napřed já a pak i Martin jsme zahučeli do potoka a rozloučili se s tím, že bychom snad mohli některou část oděvu uchránit před vlhkem. Ale metli jsme dál. S těma zasranejma batohama jsme se bořili docela dost do sněhu. V první "chatě" (spíš srub, kde nebylo téměř nic. Občas někde dřevěný postele, občas i kamna, ale do některých chat těžce táhlo) jsme něco málo pojedli a šli dál. První noc jsme strávili v jedné chatce, kde byl kotel a skoro se nám do rána podařilo usušit hadry a boty. Ale v dalších dnech to bylo horší a horší. Ještě druhý den to vcelku šlo a v těch strašlivejch podmínkách jsme ušli snad přes 20 km. Non stop pršelo, nebo padal sníh. Po 2. dni mě začalo bolet koleno. Pak se to pořád zhoršovalo a ke konci jsem šel se zaťatejma zubama, protože každej krok byl utrpení. Třetí až poslední den to bohužel nemůžu přesně sloužit, jak to šlo za sebou. Každopádně jídla rapidně ubývalo a navíc docházel i čaj. Denně kompletně zmáchaní a udření k smrti. Vždycky jsme se málem zbláznili radostí, když jsme se konečně s posledních sil dovlekli k chatě. Myslím, že to bylo 4. den, kdy jsme se pokusili vylézt na nejvyšší horu Tasmánie. Martin byl touhle myšlenkou skoro posedlý a i já jsem se tam chtěl vydrápat za každou cenu. Ale nakonec jsme to museli vzdát. Už jen výstup pod začátek hory byl pekelnej. Snad 5 km do hroznýho kopca v dešti. Koleno už bolelo dost pěkně. Pod vrcholem začala nefalšovaná vánica (ještě než jsme vyrazili, tak jsme si z toho dělali srandu, že když potkáme blizzard, tak to bude paráda) a bylo vidět tak na 3 metry. Vrchol vcelku blízko a občas se zdálo, že tam snad úplně na vršku zas tak špatně není. No já jsem ten výstup chtěl vzdát hned, ale Martin prostě trval na tom, že to aspoň musíme zkusit. Tak jsme zahodili batohy do sněhu a šli bez nich. No po pás ve sněhu, bojovali jsme s každým metrem a šlo to strašně. Asi po 200 metrech jsem zapadl až po krk do sněhu a nemohl jsem se vyhrabat. Musel mi pomoct Martin a konečně i on pochopil, že to prostě nejde a vrátili jsme se. Vichr byl hroznej a viditelnost se ještě zhoršila, takže jsme vůbec netušili kam to vůbec jdeme. Po pas ve sněhu, viditelnost 2 metry, cesta nikde, nikde nikdo, kdo by nám pomohl. Ale rvali jsme se dál. Asi po 500 metrech jsem zahučel jednou nohou do potoka. Pak jsem zjistil, že je tam někde uzounká lávka, tak jsem ji hledal rukama, ale vichr mě shodil na na břícho a tak jsem si zmáchal ještě druhou nohu a obě ruce. Po dalších 100 metrech jsme museli už zastavit, protože vichr byl tak silnej, že nám podrážel nohy. (Já vím, vy tomu nevěříte, ale to je vaše věc). Po 4 jsme se doplazili za stromek a z 5 cm si řvali do ucha, co budeme dělat. Ale nedalo se dělat nic jinýho než to zkusit dál, protože jsem jsem byl totálně zmáchanej a začínala mi být strašná zima. Tak teď šel Martin jako první a já jsem se ho zezadu držel za batoh, aby se mi neztratil. Ten kilometr byl nejdelší km mýho života. Už mě napadly myšlenky, že tady můžeme naprosto v pohodě chcípnout, protože nevíme, kam jdeme a není nic vidět. Ale pak jsem se dovlekli k pár stromům a začalo to být veselejší. Cestu jsme sice pořád neměli a hledat značku nám vždycky vzalo tak 15 minut, ale pomaličku to šlo. Navíc nás došli 3 panáčci, kteří měli kompas. No tak v pěti to šlo ještě líp a šťastně jsme došli až k chatě. Já jsem to fakt už potřeboval. No ale jak jsem usilovně sušil bundu, tak jsem si já idiot nevšiml, že jsem ji dal moc blízko komína a ta bunda mi shořela… Navíc jsem nacucky rozerval pláštenku a tak další dny jsem šel v Martinové, protože ten byl natolik kamarád, že řekl, že ta jeho budna je voděvzdorná, a že pláštěnku nepotřebuje. Po tomto dni to koleno nateklo a pěkně v něm začalo píchat. Vřelo. Další dny se nesly v podobném duchu, ale nebylo to tak pekelný. Vzdálenosti, které se měly dle ukazatelů jít 2 hodiny, jsme s vypětím všech sil zdolávali za 5 hodin. Byl to boj s přírodou. Oba zapadlý po krk ve sněhu, absolutně no idea, kde je cesta a kudy vlastně jít. Zkusili jsme jak psi. Pak jsme potkali lidi s jakejsima divnejma botama, kteří šli proti nám. Ty vole sněžnice!! Ti lidi byli na mrtvicu, když jsme jim řekli, že jdeme v normálních botech. (Já v kanadách). Předposlední den jsme viděli Tasmánského čerta. Ale zvíře to plaché hned vzalo roha. Ten den jsme předvedli heroický výkon a ušli snad 20 km v podmíkách, který nejdou popsat. No snad bych se mohl pokusit nastínit. Je dřevěná lávka přes slatiny, ale všude je sníh a tak není vidět. Takže pořád ve vodě. Spousta potoků, ale lávky jsou totálně zavalený stromama a keřama, který si po váhou sněhu lehly na chodník. Tady bych chtěl smeknout před Martinem, kterej mi razil cestou a otřepával sníh. Bylo to peklo. V mnoha místech jsme se prostě museli plazit po břichu, protože obejit to nešlo, překročit to nešlo… No a když se zaseknete batohem, tak skutečně už propadáte depresi a beznaději. K poslední chatě jsme došli už za šera a to už jsme byli u jezera LAKE ST. CLAIR. Chata přímo na břehu. Byli jsme nasračky. Do té chaty táhlo jak sviňa, ale věřili jsme, že když rozděláme oheň, že to půjde. Po 2 hodinovým usilí se nám to NEPOVEDLO. Všecko totálně morký. Tohle bylo moje největší zklamání, co jsem kdy zažil. Takže teda aspoň něco k jídlu, ale už jsme skoro nic neměli. V této šílené chvíli zazněly dvě hlášky, který snad nikdy nezapomenu. Obě měl na svědomí Martin. Hladnej jak pes prohlásil. "Mám si dát tu poslední konzervu anebo horkou curkovou vodu?!" (Došel nám už i čaj). Musel jsem se smát jak malý děcko. Pak tu cukrovou vodu skutečně uvařil a dal mi kastrolek, ať se napiju. Když jsem se tvářil všelijak, tak zařval: "Vraž to tam!!!" Hahaha, tímto mě ten pacholek dostal. Jak bylo všecko beznadějný, tak mi okamžitě zvedl náladu a pak už to šlo. Za tohle a vůbec za všecko mu patří můj obrovský dík, protože bez něho bych to asi do konce nedošel! Takže jsme jen tak ze cviku rozházeli hadry, který tak akorát do rána zmrzly, než aby uschli a šli spát. Jímala mě hrůza, protože Martin měl akorát normální spacák a v té kose, co tam byla, strávit noc jen tak, to smrdělo minimálně zápalem plic. No aspoň jsme poprvé použili můj stan, Martin se do něho zabalil a jako že spíme. Já jsem se klepal, i když ten spacák měl být do -5° C. Jak to přežil M. to fakt netuším, ale ráno byl na živu. Takže rychle, ten den už jsme to museli dojít. To oblíkání do těch totálně mokrejch hader a bot, to bylo peklo. Když jsme vyráželi, tak jsme zjistili, že jsme spali pravděpodobně v dost kruté kose, byla nula. Cesta kolem jezera byla už vcelku veselá. Já jsem se sice málem zbláznil z toho zasranýho kolena, ale nakonec jsme to došli a vysvitlo slunko!!! Paráda!!! No vůbec jsem se zatím nezmínil o přírodě, která na Tasmánii je. Ale to fakt nejde. Na Tasmánii je to jak v pohádce. Na každým kroku můžete něco vidět. Kdo kdy viděl zasněženej prales? Horský vodopády, jezera, potoky, obrovský stromy, nádherný hory, lesy, já fakt nemůžu… Mám pár fotek, tak snad někdy. OVERLAND TRACK byl jeden obrovskej zážitek. Byly to ty okamžiky, kdy se člověku zdá, že skutečně žije a že tohle má smysl. Na tuhle část svýho života nikdy nezapomenu a jak už jsem řekl, ještě jednou díky Martinovi, kterej mi rozumněl a bez kterýho bych to fakt asi nedošel…

Další zbývající dny na Tasmánii byly už jen tak v pohodičce. Navštívili jsme PORT ARTHUR, HOBART, viděli jsme jedny z nejvyšších stromů na světě (90 m) a hlavně jsme se procházeli mezi jejich korunama. V jednom místě je postavená lávka ve výšce tak 50 m a měří tak 1 km a to prostě nemá chybu. Sral jsem z toho… Nazpět opět lodí. A zas to zasraný Melbourne. TASMANIA FOREVER!!!!!!!!!!!!



11. JAK JSEM JEL NA KOLE + KONCERTY



JAK JSEM JEL NA KOLE

Z nedostatku aktivity se v mozku líhnou různe nápady. Většina z nich stojí kompletně za hovno, ale pár z nich je ještě mnohem horších. Jeden z takovýchto geniálních nápadů se zrodil v nejmenované hlavě jenoho Čecha, dnes již nikdo neví kterého, a zněl asi takto: "Pojeďme na kolech na Phillip Island." Nevinnost sama. Tenhle nápad byl podpořen druhým chorým mozkem a dvoučlenná jednotka sebevrahů byla připravena vyjet takřka okamžitě. Ale i choré mozky občas myslí racionálně a zjistily, ze 130 km jen tam je dost i pro blázny. Leč idea zmrzačit těla, roztavit kola a poskytnout stravu duši byla stále velice živá a tak chorý mozek zabojoval a vyplkl další ideu: "Jedeme teda do Portsea." Portsea je konec jednoho z poloostrovů, které svírají melbourneský záliv. Druhý blázen byl samosebou pro a už se skoro jelo, protože 100 km je kurevsky lepších než 130 km. Ale jak se ukázalo, tak 100 tam a 100 zpět je pořád ještě strašne moc. Start v pátek před Velikonocama, návrat žel už v sobotu, protože pan Magor musel jít do práce. Můj start vyšel podle plánu, ale to bylo tak vše, co se podle plánu zdařilo. Pan M. mě měl čekat podél cesty, nebylo možné se minout. No nějak jsme se minuli!! Já jsem nevěděl, kde mě má přesně čekat a tak jsem furt jel dál a dál. Když už mi konečně došlo, že už budu "asi" za místem setkaní, tak jsem začal hledat budku s telefonem. Původně jsem se na to chtěl vysrat a měl jsem tak i učiniti, ale nakonec jsem prokázal dobrou vůli a pokusil se spojit s panem M. Jenže jsem neměl číslo. Takže snad Roman má číslo.Roman ho nemá, ale dá mi číslo na Veroniku, která ho má. Já nemám papír ani tužku, proto nosím hlínu z venku do budky a vytvářím na zemi kreslící plochu. Číslo na Veroniku není, ale číslo na Idu, která má též číslo na pana M., je. Ida je na příjmu, ale je třeba zavolat znovu. Tedy později, leč když chci volat pozdeji, tak zjišťuju, že jsem si já čurák nohou smazal číslo na Idu! Hrůza a panika. Leč mozeček se vyšvihl k výkonu, který se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat a vzpomněl si, jak to číslo bylo. Mám číslo na pana M. a konečně mu volám - účastník, je nedostupný. Trvalo mi jen 2 sekundy, než jsem začal nadávat v angličtině a pak když došla nevelká zásoba vulgárních slov, přišla na řadu zlatá čeština a moje rodná řeč mi byla nápomocna až do Frankstonu, protože jsem si řekl, že pojedu sám, i kdybych měl chcípnout. Za Frankstonem jsem začal poprvé vážně pochybovat o tom, jestli to byl dobrej nápad. Všecko mě bolelo, hlavně prdel a záda, protože jsem sebou vláčel krosnu se spacákem, žrádlem a hadrama na noc. Za Frankstonem jsem už musel zastavit, protože se to fakt už nedalo, sežral jsem 3 lžičky rejže a málem jsem se poblil, protože to byl skutečnej nefalšovanej hnus. Tak aspoň vodu a natáhnout se. Když už jsem se hotovil k odjezdu a vyrazit směrem k cíli, dokodrcal se pan M!!!! Vyrazil na svém kole s prehazovačkou, však jen s jedním převodem a zrovna s tím nejtěžším!! Ukrutná to hovadina. Sledovat pana M., jak se trápí v každém kopci, byl zážitek nevšední. I kámen by se ustrnul, kdyby viděl jeho nadlidské úsilí. Já jsem si jen myslel něco o těžkém magorovi, protože jako vrchol všeho pan M. vyrazil přímo z práce. Je možné obdivovat blázna? Pravděpodobně lze, ale já jsem byl tak někde mezi. Kopce zacaly cvičit i se mnou. Ke všem bolestem světa se přidaly i nohy a ruce. Nicméně jsme se řítili dál, hlava nehlava, silnice dálnice, freeway highway. Na freewayi to bylo dost, jakože dost o hubu, ale pomohli jsme si. Nejblíže jsme byli kolapsu asi 12 km před Sorrentem. Pan M. se zdál mrtev a já jsem už též pomaličku začínal vidět jakýsi tunel a jakési světlo na jeho konci... Kolemjdoucím na parkovišti jsme ani nemuseli nic vysvětlovat, sami poznali, že jedeme z Melbourne. Pan M. vypadal jak kdyby to valil až z Perthu. Přece jen jsme se ale zase vydrápali do sedel a tortura sedacích partií mohla vesele pokračovat. Myslím, že nás nad vodou držela jen vidina piva v Portsea. Už ani nevím jak, nějak jsme tam dojeli, i kdyz poslední 4 km musel pan M. proložit samomluvou složenou jen z malého počtu velmi vulgárních slov v češtině. Měl toho takříkajíc dost. Ale ne dost..., protože Portsea není město, jak jsme předpokládali, ale jen prostě začátek národního parku, tudíž se tam nedalo splašit pivo! Zklamání obrovské. Po 8 hodinách jízdy a není pivo! Po hodinovém přemítáním nad smyselm života, jsme vyrazili zpět do Sorrenta. Pěšky, protože jen pohled na kola nás strašlivě bolel. Procházka bez batohu, které jsme též s velkou chutí mrštili do křů, nám prospěla. Nakonec i to pivo bylo a večer byl dost dobrej. Konečně jsem zas po letech viděl hvězdy. Super! Ale kde je ten známej JIŽNÍ KŘÍŽ jsem stejně nezjistil. Pochod zpět už byla radost. Nálada povznesená, nebe nám bylo nakloněno a svět byl najednou smysluplnej a obdivuhodnej. Nocleh v parku se pro mě však stal noční můrou. Už večer mi začalo být kurevsky zle. Celou noc jsem se jen převalovat a přemítal, jestli jít srat nebo blít. K ránu navíc strašná zima. Ráno bylo tragické. Vůbec jsem nespal, všecko mě bolelo tak jak večer + jako bonus mně bylo zle jak psovi a též mě začala bolet hlava. Takže si ulevíme spodem. Velice hezké a velice kvantitativní, ale ten patřičnej efekt to žel nemělo. Takže pořád tak na poblití. Tak jenom vodu a valíme na samotnej konec poloostrova. Tohle byl vrchol zážitků na Portsea. Skutečně bylo co vidět, počasí nám přálo. Bylo to tam fakt úžasný. Strážce parku ale byl všivák a tak jsme museli zaplatit 15 AUD, protože jsme byli na kolech tam, kam se nesmí. Že on tam byl autem divný nebylo. Netřeba dumat nad nesmyslem... Ale okamžik, kdy budeme muset opět vyjet na silnici, se rychle blížil. Kolem 11 h se to už nedalo odkládat a s nadejí malou jsme vyrazili zpět. Po prvních 2 kilometrech mě všecko bolelo tak jak včera a s každým dalším to bylo horší a horší. Po 15 km jsme se proprvé zřítli na zem. Skutečně jsem nevěřil, že je v lidských silách dojet až do Melbourne.Zima se mnou lomcovalal, ale jel jsem dál. Při pohledu na ceduli Melbourne 77 km jsem si přísahal, ze z Frankstonu pojedu vlakem. Po dalších 10 km jsem si uvědomil, že už nemám žádný prachy a že to budu muset dojet až do konce. Přestávky byly stále častější a pauzy delší a delší. Ale jeli jsme jinou cestou kolem pobřeží, tak se aspoň bylo na co dívat. Že jsme potkali objížďku, už s náma ani nehnulo. Kopce už jsme tlačili. Už jsem nevěděl, jak si mám sednout. Každej rovnej úsek jsem využíval k tomu, abych pustil řidítka a narovnal se, protože v zádech mě nesnesitelně bolelo. Kroutil jsem se na tom vehiklu jak had. Pan M. zaťal zuby a valil dál bez keců, ale do zpěvu mu nebylo. Na jedné z mnoha zastávek pan M. koupil pivo, ale mně bylo tak zle, že jsem ani skoro nepil. Je se mnou ámen. Někde pár kilometrů po znovonasednutí jsem se zbláznil. Z pěknýho sjezdu jsem si začal zpívat a tleskat rukama. Ještě že mě nezastavil ten policaj, co tam stál za bukem. Poslal by mě pravděpodobně rovnou do blázince. Ale síla vůle zvítězila a dovalili jsme se do Frankstonu. Za Frankstonem jsme se opět poskládali na zem. 2 naprosto bezvládná těla ležela na zemi a na lavičce snad hodinu bez hnutí. Ale opět jsme našli něco, co nás přinutilo jet dál. Pan M. byl snad v agónii, protože nasadil takový tempo, že jsem měl, co dělat, abych mu stačil. Ještě jedna zastávka před Melbourne. Poslední kilometry byly snad nejhorší. Sedět už jsem nemohl, tak jsem se kroutil jak žížala. Sedal jsem si jen, když jsem potřeboval narovnat záda a pustit řidítka. Ale dojeli jsme... Po vzdání pocty panu M. jsem se konečně vydal po znamých cestách směrem k Pink Palace. 20x za cestu jsem si říkal, že teď si tady lehnu a umřu. Překonal jsem sám sebe a nevzdal jsem to. Na baráku sprcha, 3 spacáky na sebe a konečně klid a mír... Příště jeďte s námi, je to zábava!!!!!(?)



KONCERTY

THE DAY EVERYTHING BECAME NOTHING, VAGINAL CARNAGE, SCHIFOSI, UNHOLY GRAVE, 20.2.2004, The Arthouse, Melbourne

Konečně pátek a UNHOLY GRAVE jsou tu! Večírek začala skupina s dlouhým názvem - THE DAY EVERYTHING BECAME NOTHING, ale moc jsem z toho neviděl, protože jsem potkal oslavovanou, do nebe vychvalovanou a stokrát vzpomenutou všemi punkery a sociálkami zde - Darinu. No zvěsti nelhaly. Konečne někdo z Moravy, ba dokonce z Brna. TDEBN byli dost nudní. Dave Hill (Fuck... I am Dead/No Escape rec) tam trápil basu, no a tak to bylo opět to, co má rád. Tentokrát se mi zdálo, že dechovka byla proložená death metalem. Ale říkám, viděl jsem jen kousek, tak to třeba byla šlupka jak hovado. No po nich nastoupili VAGINAL CARNAGE a tentokrát si pánové dali záležet, aby vypadali. Bicák v bílé masce a basák, jak kdyby přišel z koncertu Marduk. Některý hřebíky byly kurevsky dlouhý a vypadaly nebezpečně. Myslím, že to bylo jejich standardní vystoupení. Zas jsem z toho moc neviděl. Pak se na podium vydrápala banda špinavců od nás ze squatu - SCHIFOSI. Holka na kytaru, druhá řvala, velice hezky, velice hezká. Hudba neco jako melo-crust core a dost lidí z nich bylo hotových a to i přesto, že Tristan měl problémy s kytarou. Rozjel se i menší kotel. SCHIFOSI měli prozatím největší úspěch. Mně se kupodivu dost líbili. Asi stárnu nebo co, protože v poslední době poslouchám čím dál tím víc crustu a dechovku s death metalem jsem úplně zatratil. Hm, co se da delat...? Hurá, hurá, UNHOLY GRAVE jdou na to! Hostujici kytarista, který jinak hraje v... (ted se podržte) GATE. Jo kurva. Jak je v poslední době hezkým zvykem u slovutných kapel, tak to napálili bez mezer mezi válama, takže nebyl čas se ani nadechnout. Co říct? Já to prostě miluju! Parádni crust/grind ve velice pěkné rychlosti. Rozpoutal se i kotel jak hovado a tak jsem i já obdržel pár kopaček do xichtu. Mosh as fuck, ale pár lidí mosh vůbec nepochopilo, takže občas to bylo dost o rypák. Holt šulíni, kteří si kotel pletou s ringem. UNHOLY GRAVE nezklamali a byla to skutečně pecka aneb jak říkáme my ruštináři z Mongolska - kikes. Po akci doprava k nám na barák a kecačka. Žádná velká after party, ale teď už vím, že se všichni šetřili na další den. ps. Mr. Julian kompletně na sračky...



GARBAGE GUTS, ABC WEAPONS, UNHOLY GRAVE, SLAYA, 21.2.2004, PINK PALACE, NORTHCOTE, MELBOURNE

Den začal něco málo po poledni, kdy první troska spatřila světlo světa. Já jsem se vykutálel asi kolem půl druhé - sladký život squaterů... Přípravy na akci byly mohutné a stálo nás to hodně úsilí a hlavně nervů, než se všecko nechystalo, ale pak to stálo za to. Reflektory v barvách, kula jak na diskotéce, aparát z druhé světové, hesla vlajky, bar. Začátek byl stnoven na 6 p.m., ale v tu dobu jsme nebyli ještě hotovi se všemi přípravami a tak se začalo až kolem půl osmé. Všecko fungovalo jak mělo, lidi taky nějací přišli, škopek za 2 AUD, tak se pěkne kalilo. Žel já jsem si čurák nevybral chrasti, tak jsem trpěl jak pes! Zahájili Rohanovci GARBAGE GUTS. Kupodivu se mi to líbilo, tak to asi bylo lepší než minule. Gore grind s pitch shifterem. Rohan z Captain Clean Off kytara, Benny z Vaginal Carnage na bicí. Fakt se to dalo. Ale tohoto večera nejnudnější kapela. Po nich to vzali do pracek opět spolubojovnici za D.I.Y. scénu v Melbourne - ABC WEAPONS. Takže Max na bicí (jinak úžasní AGENTS OF ABHORRENCE), můj dobrý kámoš a organizátor celého turné UNHOLY GRAVE Yeap (jinak MASS SEPARATION) na kytaru a příležitostnej jek, Tim na druhou kytaru (jinak bicí ve SCHIFOSI), největší špinavec ze Schifosi zpíval a pak ještě basák původem z Malaysie. No byl to asi v největší míře crust, ale ne ten Skit Systemovskej, ale dost vychytanej se spoustou vyhrávek a snad i nezvyklých melodií.. Nasazení ukrutné, Max to hrnul na crust značně rychle a dvojice Asiatů byla jak urvaná z retazu! Paradni gig a náhul jak sviňa!!! Skutečně vynikající. UNHOLY GRAVE měli půdu pro vraždu pěkně připravenou a fakt že zabili! O proti včerejšímu koncertu přidali na intenzite a pálili jeden hit za druhým. Kotel skutečně strašlivej, ale tentokrát bez zmrdů, kteří vám chcou schválně vyrazit všecky zuby, vypíchnout oko a zlámat údy. Hlavní personou v kotli byl Yeap, kterej lítal jak pták, dále velice solidní peklo předváděl Rohan z CAPTAIN CLEAN OFF/GARBAGE GUTS. Vůbec ten člověk je zajímavej. Kdyz hraje, tak jako by ho to ani nezajímalo, jen je vysmátej a plká s lidma, ale v kotlu je to šílenej blázen. Jo a taky mi koupil sám od sebe škopek, takže kurva borec. Jinak kurevský peklo dělali všichni squateři včetně absolutní nuly. Udivilo mě značné množství slečen v kotlu, ale byly výborný. Takaho skákal a pařil jak o život. UNHOLY GRAVE byli totálně boží a přidali asi 6 songů včetně coverů (DISCHARGE, AG,...) Parádni gig, byl jsem šťastnej jak blecha a nebyl jsem sám. Na úplný konec vystoupili squateři, kteří si dnes ještě nezahráli. Takze Feb (jinak Vaginal Carnage) na bicí, James (kdysi DRUNKARD) na basu, kytara basák z Vaginal Carnage, druhá kytara a zpěv. Tohle jsou SLAYA. První song zavalili svůj, ale pak už jen nesmrtelné covery od..., no můžete hádat. Po počátečních problémech s 2. kytarou to pak nabralo skutečně pořádný tempo. Takže Hell Awaits, Angel of Death, Raining Blood, atd. No prostě paráda! Opět totálně vražednej kotel, kde největší bugr dělali borci z UNHOLY GRAVE! Hlavně kytarista předváděl neuvěřitelný taneční kreace. To byste museli vidět! No úspěch obrovskej. Excelentni tečka za dnešním večírkem.

Ale to nechci říct, že byl konec pařby. Právě kurva naopak!!! Byla teprve půlnoc, tak vzhůru do toho. Má ubohá tělesná schránka to už nemohla vydržet a tak jsem valil vybrat prachy do bankomatu a pak to začalo! Asi milion skopků a pařba snad ze všema, co tam byli. Za všechny bych vzpomenul Rohana, kterej mi silně připomíná Vlakina. Ne tak výškou, ale spíš povahou a žaludkem hodným žumpy bezedné. Kalil jak dobytek. Dále zpěvák z Vaginal Carnage, kterej dělal strašný peklo při Slaya, kdy skákal s batohem do prázdna. Vždycky spadl úplně strašným způsobem na rypák, ale hned na to valil znova. Taky chlastal jak zvíře. Dále pánové z UNHOLY GRAVE. Hlavně s basákem jsme klechtali snad 2 hodiny. Žel ke konci byl úplně na sračku a zpomněl i ty poslední 3 slova, co uměl anglicky. Dále bych vzpomenul Yeapa, který mi říkal, že už nepije, ale realita byla diametrálně odlišná!! Co ten dělal za pičoviny, to byste nevěřili. Dále strašnej bordel delaly snad všechny zúčastněné slečny. to jsem ještě neviděl. Nu a taky tu byl Benny z Vaginal Carnage, se kterým jsem asi pařil nejvíc. No pak ještě James..., tak ten magor kolem 3. ranní začal pouštět hity let 70. a další disco hity. Taneční parket byl plný lidí a hlavně James předváděl skutečně něco neuvěřitelnýho. Posrali byste se smíchem! Asi kolem 8. ranní zábava skočila a já jsem se odpotácel do "postele." Kurva tohle byla jedna z nejlepších pařeb, co jsem kdy zažil... A že jich nebylo malo... JOOOOOOOO!!!

ps. V neděli byl poslední koncert UNHOLY GRAVE v Melbourne, ale žel jsem nemohl jít. Ten koncert byl zadarmo... Když jsem se ptal Takaha, jestli se jim tento výlet zaplatil, tak říkal, že je to nemožný, ale že na prachy serou...



TERROR FIRMA, MY DISCO, THE EXECUTION, SCHIFOSI, FAR LEFT LIMIT, RAMBO - 27.28.2.2004 The Art house/Pink Palace

Takže pár slov k těmto akcím. Píšu to uz týdenním odstupem, takže už se některý podrobnosti vytratily, ale lepší něco, než nic, ne? V pátek na Arthouse to nebylo kdoví jaký. TERROR FIRMA byl takový punk/hc s ženskýma na basu a mikrofonem. Na bicí opět Max z "Agentů." No nebylo to vůbec špatný, zpěv mělo i řvanej, dobrý. Druzí MY DISCO byl takovej indie chaos. Na kytaru Ben z "Agentů.". Jak tuto hudbu moc nemusím, tak to bylo vcelku dobrý. Hlavně již zmiňovaný Ben trápil kytaru velice příkladně. FAR LEFT LIMIT jsem předtím vůbec neznal a byl jsem ze všech přítomných 100% jedinej, protože pro spoustu lidí, je tahle skupina legendou. Byl to jejich předposlední koncert v jejich 8 leté činnosti. Musím to přirovnat k Mrtvé Budoucnosti. Rychlý hard core s naprosto úžasným nasazením zpěváka. Ten člověk proste skákal celou dobu! Takže hudba celkem normální, ale to nasazení všech členů z toho udělalo jedinečnou show. Lidi se mohli zbláznit radostí! Vynikající gig! RAMBO na to šli jako poslední a podle mě to nemělo tu patřičnou šťávu. Spousta lidí přišla jen na FAR LEFT LIMIT, takže kotel poloprázdnej, ale i tak to nebylo špatný. Řekl bych RAMBO standard. Lidi měli samosebou různý šílený hadry a dost se skákalo...

Sobota začala u nás horečnatými přípravami na večerní RAMBO gig. Když se pak shromáždila veškerá artilerie, museli být všichni spokojeni. Základ spočíval v boji policie proti NED KELLYům. (Ned Kelly známý australský masový vrah, ktery nosíval na hlavě masku - něco jako plechovej kýbl). Takže tanky a bojová vozidla na obou stranách vyrobena z nákupních vozíků. Policie s označením "Pigs." Byl jsem vybrán jako dobrovolník do řad policie. Bylo mi jasný, že být policajt, byť jen jako, na hc gigu je poloviční sebevražda, ale všichni squateři byli policie, tak jsem nemohl nechat kámoše ve štychu. Večer to jako první odklepla "nase" Emma za bicími THE EXECUTION. Další holka na kytaru a zpěvák v hábitu smrťáka + s parádní kosou. Nic moc, takový hc, ne moc rychlý, ale na začátek to stačilo. Pak SCHIFOSI. Moc moc dobrý, zpěvačka úžasná, škoda jen, že nepřidali. Takže RAMBO jdou jako třetí. Máme v rozkaze, že po druhém songu musíme vyrazit do akce. Nu dobrá. Takže nás policajtů bylo asi 8. Všecko ochránci zákona jak z policejních novin. Metrový dredy, zelený číra, vlasy po prdel, propíchaný xichty, dorvaní, fousy různych podivných délek, bosí i v pantoflích, dost dobrý i bez výstroje. Takže navlíct helmu s hledím, neprůstřelnou vestu s hrdym označením "pig", štít a obušek. Sranda byla jak sviňa.. Odvahu jsme si dodávali mlácením do štítu a pokřikem - move! move! Rychle památeční foto, dopít škopky, víno, dotáhnout brka, sklopit hledí a hurá na to. To zrovna Tony z RAMBO hlásil song proti policii. A kurva... Policie se na tu verbež vrhla velice odhodlaně vedená smrťákem s kosou, ale i to odhodlání zmizelo po necelých 5 sekundách. Dále musím mluvit jen za sebe... Hned jak jsem vběhl do davu, dostal jsem přímý zásah vodním dělem do xichtu, ale směr jsem zachoval a probil jsem se na stanovené pozice před podiem, ale to už jsem byl pouze s Jamesem. Stihli jsme jen zařvat - MOVE! A dav nás totálně rozšrotoval. Ještě jsem koutkem oka zahlídl Jasona, jak je chudák atakován asi 5 "Nedy", ale na pomoc k němu jsem už nevyrazil - štít zmizel, obušek zlomenej, neprůstřelná vesta zničená, já jsem zvednut do výše a posléze odmrštěn bokem, padám na zem přímo na našeho velitele Phila, kterého drží "Nedové" za fousy a strhávají mu helmu i vestu. Podařilo se mi ho zvednout a odtáhnout bokem, protože ke skoku se chystá asi 6 lidi na ráz. Zjišťuju, že mi Kellyové ukradli i boty. Ha, visí u stropu... Takže tohle se událo asi za 15 sekund boje. Posléze jsem to viděl na videu a musím vám ještě říct, jak dopadl náš tank řízený punkerkou ze Sydney. Po prvních 2 sekundách jsou odervány všechny ocelové pláty + odstraněna obsluha stroje. Řidička je vytažena ven a odnesena až ven na chodník! Takže takhle dopadla naše odvážná skupina "Pigs." Ale šílenství zdaleka nekončí. Kotel jak sviňa, lidi v jednom kole, peklo. Rambousci též paří a skáčou jako o život. RAMBO gig byl fakt totálně šílenej. Poslední vystoupení FAR LEFT LIMIT. Lidi by moli byt unaveni a trochu se mírnit po RAMBO, ale tohle neni ČR, tohle je šílenství jménem Pink Palace/FAR LEFT LIMIT. Co se rozpoutalo při tomhle gigu se jen těžko popisuje. Kotel jak blázen, skoky ze 3 metrové výšky, podium plný lidí, skupina celá ve vzduchu, bubeník (hádejte kdo? Jo zas Max) skáče ze stoličky, pak skáče i do lidí. Poslední 2 songy vždycky zahájili všichni členové, ale konec už byl jen na bicákovi, protože zbytek byl zavalen lidmi. Totální mosh! Kurva, to byla akce!!!!

ps. After party skutečně krutá, ale do konce jsem to nevydržel. Hudba byla až moc crazy... -273.15



INJURY TO EYE, VAGINAL CARNAGE, FUCK...I`M DEAD, INTENSE HAMMER RAGE, SLAYA - 30.4.2004, The Arthouse, Melbourne Tento pátek byl dost zajímavej. Předně jsem byl poslední den ve škole, tak jsem už od rána měl dobrou náladu. Sice jsem se opět málem zabil na kole, ale to jsou běžné stavy na melbournských silnicích. Po škole jsem se šel nalívat do putyky a utratil jsem mračna peněz. V náladě povznesené jsem k večeru vyrazil na koncert PISSCHRIST. Tahle akce byla zajímavá, protože nikdo nevěděl, kde to bude. Sraz byl v Elizabeth Garden. Sešlo se strašně moc lidí a vyrazilo se hledat místo na hraní. Nakonec lidi zablokovali Lygon street, což je jedna z největších ulic v Melbourne. Začal se na chodníku stavět aparát a když bylo vše připraveno k punkovému gigu, tak dojeli panáčci od policie a gig zatrhli. Byla to veliká škoda, protože koncert na ulici jsem ještě neviděl. Sakra, tak snad příšte. No nakoupil jsem 2 flasky vína a pelášil jsem do Arthouse, hodit vočko na až do nebe vychvalované tasmánské čerty INTENSE HAMMER RAGE. 10 AUD za vstup se mi zdálo dost, ale nadělal jsem hovno. Stihl jsem konec vystoupení INJURY TO EYE, což byl takovej normální death metal s normálním zpěvem. Snad jsem z toho trochu cítil Švédsko. Nebylo to nejhorší.
Po nich na to šli staří známí VAGINAL CARNAGE, Feb v bílé masce a zpěvák s šílenou čepicou, kde hlavní roli hraly 2 hajzláky a hajzl štětka. Výborna pičovina. Žel dnes se jim to nějak nepovedlo. Úplně na piču zvuk, nejlepší byl jako již tradičně zpěv. Snad trošku podobnej Davidovi z Ahumada, ale australskej hošík bude muset vypít ještě hodne piva, aby se Mr. Pavlíčkovi vyrovnal. Třetí hráli FUCK...I`M DEAD, má premiéra. Dave Hill na kytaru a bicák z THE KILL zpěv. Basáka taky znám, je to barman z Arthouseu. Za bicíma nikdo. Po pravdě jsem od nich nečekal vůbec nic, protože automaty nesnáším. Ale holomci se na to vrhli s příkladným nasazením a vymáčkli takovej zvuk, že jsem čuměl. Bylo to skutečně parádní. Čistej grind core to není, death metal je z toho místama cítit, ale řekl bych, ze FUCK... I`M DEAD si vytvořili svůj vlastní styl a to nemůže říct jen tak ledaskdo. Dave hobloval kytaru skoro tak rychle jak David (nějak těch Davidů přibývá, co? haha) z nepřekonatelných NEEDFUL THINGS. Zpěvák Jay má tak 195 cm, 130 kg a holou makovicu. Řval to opravdu silně a líbilo se mi, ze používal většinou vyšši polohy hlasu a moc negrowlingoval (no to je zas slovo!!). FUCK... I`M DEAD skutečně drtili. Pak na to šli opěvované hvězdy INTENSE HAMMER RAGE. Neuvěřitelně bohatá bicí souprava a bicák fakt excelentní. Basa, kytara. Všichni 3 zpívali, tak aspoň tak, protože jinak se mi to nějak zvlášť nelíbilo. Opět se oháněli grind corem, ale já už nikomu nevěřím. Takže to byl samozřejmě death metal. Po grind coru ani stopy, ale s tím se nedá nic dělat. Ale fanoušky technického death metalu by to pravděpodobně nadchlo. 1000 pičovin v každým songu, zvraty jak blázen, trojzpěv, občas hrál jen bicák, občas jen bicák a basák, do toho různě rozházené vokály, takže ve výsledku šílenej guláš, ale hodně zajímavej. Chlapíci to měli v ruce a byli kurevsky sehraní. Takže lidem se to líbilo, ale já jsem jen opět hořekaval nad tím, jak každej bere posvátné slovo grind core nadarmo do huby. Poslední to navalili SLAYA. Těšil jsem se jak malý děcko, protože jejich poslední koncert u nás na baráku byl geniální. Ale dnes to bylo hodně slabý. Opět tragickej zvuk, lidi taky divní, vůbec nepařili, takže ve výsledku mě to zklamalo. Ale při závěrečné "Raining Blood" jsem se skutečně dost nasmál, protože kytarista zkurvil ten notoricky známej začátek, bicák Feb to psychicky nezvládl, zahodil paličky, přiběhl ke kytaristovi, chytil ho pod krk, seřval ho jak malý děcko a odešel. A to byl neslavnej konec této akce. Ale noc ještě zdaleka nekončila. Kolem 2 a.m. jsem se dokodrcal na barák, kde zuřila discotéka. Byl to benefit na podporu skupin, který usilují o zastevení kácení pralesa TARKINE na Tasmánii. Lidí jak sraček, vedro, pára, no peklo. Chvilku jsem očumoval a pak jsem vytáhl další flašku vína pro lepší výslovnost a šel jsem komunikovat. Ani nevím jak, ale najednou bylo sedm hodin ráno a byl čas jít spat. Dopil jsem, rozloučil se s lidma, vykopl jsem DJ, kterej pouštěl ty svoje neuvěřitelný sračky zrovna vedle mýho kutlochu, a šťastně jsem usnul. Kolem 3 odpoledne jsem musel vstát a jít uklízet společně s ostaníma. Tuny a tuny bordelu, ale to není zajímavý...
Dnes hrají Intense Hammer Rage zas společně s UNDINISM, ale nejdu. Nemám chrastí a pořád mě ještě bolí makovica ze včerejška. Neil (zpěvák z UNDINISM) mi včera říkal, že mají připravenejch 24 songů a měli by se vlézt do 20 minut. Trochu mě to sere, že to neuvidím, ale snad příště. -273.15




[ Top ]